Od Dionýsa k Bakusovi

Od Dionýsa k Bakusovi:

Vývoj masopustu od řeckého pohanství po současné maškary

Semelin syn

je na prvním místě

z blažených bohů

při slavnostech s krásnými věnci.

To on nás naučil ve sborech jásat

a smát se za zvuku flétny.

Přines´ nám úlevu v strastech,

zářivý nápoj z hroznů

při obětních hodech a kvasech,

kdy hlavu zdobí nám břečťan.

Nakonec měsidlo vína

všem nabídne lahodný sen.

(Eurípidés, Bakchantky, přel. J. Klier a H. Kurzová)

Masopustní Bakus dostal své jméno podle starořeckého boha Dionýsa/Bakcha. Na první pohled se sobě příliš nepodobají. Antický Dionýsos byl bohem vína, životodárných přírodních sil a osvobozující extáze. Byl to tajemný, krásný, mocný a nebezpečný bůh, jeho rozmanité mýty a rituály byly často spojené s krví a násilím, nebo poskytovaly mystický vhled.

Masopustní Bakus byl naproti tomu tlustý, opilý pantáta, který vlastně jen reprezentoval protipól nábožensky klíčovému a vážnému velikonočnímu půstu. Ale některé věci (vedle jména) má tři tisíce let starý bůh Dionýsos s milevským Bakusem společné; veselé průvody masek nebo fantastických bytostí, pití alkoholu, nevázanost a uvolnění pravidel a částečně i symbolické zabití hlavní postavy.

Charakteristika Dionýsa

Řecké mýty popisují Dionýsa jako boha, který přichází z ciziny, kde se naučil dosud neznámé znalosti, a jako boha, který se musí teprve prosadit proti uznávaným božstvům. Pokud se Dionýsův kult šířil s expanzí pěstění vína, pak zřejmě pocházel z Předního východu. Nejstarší doklady užívání vína pochází z Gruzie, Arménie a Íránu. V Řecku se víno objevuje okolo poloviny 5. tis. Př. n. l. Dionýsovo jméno se přitom objevuje už na achájských tabulkách z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Přinejmenším zpočátku Dionýsos podle všeho nebyl členem olympského sboru nejvyšších bohů, zato se často objevuje v souvislosti s bohy a bohyněmi zemědělství a přírody, Panem, Demétér a Rheou/Kybélé.

Dionýsos se v mýtech často objevuje jako bůh, který ovládá rostlinný život. Je bohem s částečně lidskou podstatou, který umírá a znovu se vrací, podobně jako jiná náboženská postava, která antické pohanství postupně vytlačila. Dionýsovo zmrtvýchvstání snad bylo analogií vegetačního cyklu, při kterém se příroda ukládá na dlouhou dobu ke spánku, ale také příslibem znovuzrození pro jeho uctívače.

Mýty popisují Dionýsa jako boha krásného, tajemného, svůdného, štědrého ke svým stoupencům a nemilosrdného k odpůrcům. Většinou se nechová jako válečnický bůh. Teprve pozdní antická díla ho popisují jako dobyvatele podobného Alexandrovi Makedonskému. Aristofanova komedie „Žáby“ ho popisuje jako změkčilého zbabělce, kterému nepomůže ani převlek za jeho udatného polobratra Hérakla. Často se musí dát na útěk před obyčejnými lidskými vládci a záchranu hledá v moři nebo v jezeře. Jako všichni řečtí bohové se však umí i krutě a vynalézavě mstít; často vítězí jako trickster, který sesílá šílenství a klam na jeho nepřátele, takže si sami způsobí zkázu.

Dionýsovské symboly a thyasos

K Dionýsovi se vztahovaly rozmanité symboly související s vínem; med a včelí vosk (přidávaly se do vína nebo se používaly k výrobě ještě staršího alkoholického nápoje, medoviny), ločidlo, vavřín/břečťan (používaný proti opilosti a navíc spojovaný s mocnými vegetačními silami, protože zůstával zelený i v zimě), fíkovník (očišťující od jedů), borovice/pinie (jejíž pryskyřice se užívala k uchování vína a později k výrobě retsiny), býk (z jehož rohů se víno pilo) a kozel („nepřítel vína“, z jehož kůže se vyráběly měchy na víno). Je také bohem hojně spojovaným s erotikou a plodností, protože víno bylo ve starověku bráno jako afrodisiakum. V průvodech k jeho poctě bývaly neseny obří faly a uctívači drželi v ruce thyrsos, hůl vyrobenou ze stonku ločidla a zakončenou piniovou šiškou.

Dionýsos byl zprvu zobrazován ve splývavém rouše, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a vousy a vavřínovým věncem na hlavě. V pozdějších zobrazeních z helénistické a římské doby bývá nahý a oholený. Kráčí nebo se veze na voze taženém pantery v průvodu (thyasos) za zvuků frýžských píšťal, kastanět a cimbálů. Součástí Dionýsova průvodu byl jeho učitel a přítel, stařičký satyr Silénos, polozvířecí satyrové či tanečníci v jejich maskách, kentauři, bůh pastvin a hor Pan aj.

Nejpočetnější a nejvýraznější součást jeho průvody ale tvořily bakchantky, mainady či bassaridy, Dionýsův ženský doprovod. Bakchantky přes sebe přehazovaly zvířecí kůže, do vlasů si vplétaly břečťan či dokonce hady. Dostávaly se do extáze kombinací vína, tance a hlasité hudby, holýma rukama trhaly těla zvířat, která chytily a živily se jejich syrovým masem. Toto chování snad odkazovalo k rituálu, při kterém bylo obětováno zvíře jako ztělesnění Dionýsa. Mýty často popisují fantastické kousky, které byly bakchantky schopné provádět, a hrůzné činy, kterých se někdy dopouštěly. V těchto případech ovšem většinou nejde o skutečné upřímné Dionýsovy věřící, ale ženy, které mu neprokázaly úctu a on je za trest postihl bakchickým šílenstvím.

Prameny

Řecké mýty neměly žádnou ustálenou podobu. Existoval bezpočet verzí, z nichž většinu známe pouze ze zlomků nebo vůbec. Staré mýty, které navazovaly na tisíce let staré náboženské představy předků indoevropských národů, si přizpůsobovali básníci a filosofové a snažili se jim dát smysl v rámci vlastních světonázorových představ. Po celou dobu existence řeckého a římského pohanského světa do něj pronikaly vlivy jiných národů, jejichž bohy si Řekové a Římané půjčovali, ztotožňovali je s vlastními bohy a obohacovali jimi svoje mytologické představy.

S Dionýsovým jménem se potkáváme na tabulkách v městech Pylos a Chania z 12. a 13. st. př. n. l. V mýtech přitom Dionýsos vystupuje jako nový bůh přicházející z ciziny; je ovšem možné, že se ve skutečnosti jednalo o daleko staršího boha, vykazujícího mnoho znaků předřeckého mínojského náboženství; uctívání hadů, býka, ženské kněžky.

Dionýsos byl předmětem řeckých tragédií (Euripidovy Bakchantky) i komedií (Aristofanovy Žáby). Jeden z nejrozsáhlejších souborů mýtů o Dionýsovy sepsal řecký básník Nonnos z Panopole v Egyptě v druhé polovině 5. st. př. n l. V té době už bylo řecké pohanství dávno na ústupu (sám Nonnos je mimo jiné autorem parafráze Evangelia sv. Jana) a tak nelze jeho epos o Dionýsovi v 48 knihách považovat za příliš autentický.

Množství verzí o životě a především zrození boha se antičtí autoři pokoušeli vysvětlit buď svéráznými reinkarnacemi Dionýsa nebo tím, že ve skutečnosti bylo Dionýsů hned několik. Vedle Dionýsa, syna smrtelnice Semélé, to byl především Zagreus a Iakchos.

Dionýsos Zagreus, syn Persefóny

Dionýsos Zagreus (dosl. „Lapač zvěře“) je také nazýván „první Dionýsos“. Je možné, že Zagreus se do Řecka dostal z Thrácie a původně se jednalo o božstvo podsvětí. V 6. století je zmiňován v souvislosti s  Gaiou, bohyní země. Mohl být synem nebo otcem Háda, boha podsvětí, nebo dokonce sám být Hádem. Ale podle nejrozšířenější verze mýtu byl synem Kory/Persefóné, dcerou bohyně zemědělství Demétér a pozdější Hádovou manželkou, kterou v podobě hada, posvátného zvířete spojovaného s podsvětím, svedl nejvyšší bůh Zeus (2. pád Dia), Hádův bratr a vládce blesků.

Zeus chtěl učinit maličkého Zagrea svým nástupcem: posadil jej na svůj trůn a do rukou mu vložil své blesky, kolem něj tančili polobozi Kuréti. Diova žárlivá manželka Héra na něj poslala Titány, kteří ho maskováni křídou odlákali sedmi magickými hračkami (astragal, koule, vlček nebo kolo, jablko, šiška, chomáč vlny a především zrcadlo, symbol mystického zasvěcení), roztrhali či rozsekali na sedm částí, uvařili. upekli a částečně snědli (způsobem, který byl převrácením klasického postupu při zvířecí oběti).

Zagreovy genitálie nalezli dva polobozi Kabeirové na ostrově Samothráké a na počest mrtvého boha založili mystéria na ostrově Lemnu obývaném Tyrhény. Srdce zachránila bohyně Athéna a podle mýtu spojujícího Zagrea s pozdější reinkarnací Dionýsa ho vypila Diova milenka Semélé nebo sám Zeus, než s ní ulehl. Pozůstatky Dionýsa pohřbil Apollón na hoře Parnassos.

Titány za jejich provinění Zeus spálil bleskem. Podle neoplatónského filosofa Olympiodora z popela Titánů smíšeného s tělem Dionýsa vznikli alchymistickým procesem lidé. Jiní viděli v mýtu metaforu vzniku vína. Podle Diodóra Sicilského Zeus/déšť oplodňuje Demétér/půdu (místo její dcery Persefóné) a dává vzniknout hroznům, které Titáni/dělníci rozmačkají, uvaří a smísí s vodou. Podle Diodóra byl skutečný Dionýsos moudrý muž, který objevil orbu a kterého smrtelníci uctívali jako boha; později byl ztotožněn s druhým Dionýsem, který byl na rozdíl od něj mladistvý a bezvousý. Je také třeba upozornit, že popis Zagreova zabití a zmrtvýchvstání se nápadně podobá šamanským iniciačním rituálům, kdy maskovaní zasvěcenci adepta rituálně „zabijí“ a roztrhají a pak ho znovu složí dohromady jako novou a mocnější bytost.

Zagreův mýtus se velmi podobá osudu egyptského boha Usíra/Osirise, vládce podsvětí, úrodné země a hvězdy Sirius, jehož nechal roztrhat jeho bratr Set/Sutech a kterého oživila jeho božská sestra a manželka Isis. Proto s ním byl Dionýsos v pozdně antickém světě, kdy se kult Isidy těšil mimořádné popularitě, všeobecně ztotožňován.

Iakchos, bůh Demétřiných mystérií

Dionýsos bývá také ztotožňován s bohem Iakchem, který hrál důležitou roli v eleusínských mystériích, jedněch z nejposvátnějších obřadů antického Řecka. Iakchos bývá popisován jako syn bohyně zemědělství Demétér a nejvyššího boha Dia. Jeho ženským protikladem byla bohyně Misa. Podle Nonna byl Iakchos synem Dionýsa a titánky Aury.

Jeho sestrou byla bohyně Kora/Persefóné, která je hlavní postavou jednoho z nejvýznamnějších řeckých mýtů, který dal základ tajemným Eleusínským mystériím. Bohyně Demétér svou krásnou dceru chránila před nápadníky, když ale trhala květiny na louce, rozestoupila se zem a z ní vyjel na voze Hádés, bůh podsvětí, a unesl ji do své podzemní říše. Pod zem přitom strhl i stádo prasat pastýře Eubulea, která se stala obětním zvířetem Eleusínských mystérií.

Zoufalá Demétér v černých šatech, bez jídla a pití, s pochodněmi v rukou devět dní hledala svou dceru, dokud jí sluneční bůh Hélios neprozradil, že Persefónu unesl s Diovým svolením Hádes. Demétér opustila společenství bohů a vydala se v podobě obyčejné stařeny mezi lidi. Ve městě Eleusíně ji u staré kašny nalezly dcery krále Kelea a zavedly ji do královského paláce. Demétér seděla nehybně na stoličce, dokud ji rozpustilými vtípky a tancem nerozveselila Iambé, dcera boha Pana a lesní víly Echó (podle které je pojmenován i satirický jambický verš). Místo vína Demétér přijala nápoj kykeon (šťáva z ječmene ochucená mátou). Stala se chůvou králova syna Démofóna, kterého tajně držela každou noc v ohni, aby ho učinila nesmrtelným. Proces však přerušila jeho vyděšená matka, která potají nahlédla do její komnaty. Demétér se proměnila v zářící bohyni a přikázala, aby jí postavili chrám, kde se usadila, aby mohla truchlit pro svou dceru. Zemi postihla neúroda a hladomor, jež hrozila vyhubit lidské pokolení a připravit bohy o obětiny a uctívání. Zeus poslal Herma pro Persefónu a Hádes ji musel propustit. Předtím jí však podstrčil rajské jablko. Persefóné pojedla stravu z podsvětí a proto se tam musela část roku (na zimu) vracet.

Se svou matkou se Persefóné znovu setkala u Eleusíny; právě zde Demétér předala Keleovi, Triptolemovi a Eumolpovi znalost tajných obřadů, které měli iniciovaným zajistil lepší život po smrti.

Sláva eleusínských mystérií ještě vzrostla, když Eleusínu ovládly Athény. Zpočátku se jich směli účastnit jen občané Eleusíny a Athén, cizincům byl přístup povolen, jen pokud se nechali „adoptovat“ od Athéňanů. Později byl přístup umožněn všem včetně žen a otroků, kromě lidí, kteří měli na rukou krev nebo nerozuměli řecky.

O obsahu eleusínských mystérií máme jen nepřímé informace, protože zasvěcenci byli zavázáni mlčenlivostí a pozdější křesťanští autoři na mystéria pohlíželi s opovržením. Každý adept („myst“) musel mít svého mystagoga, který dohlížel na jeho duchovní přípravu. Nejprve byl zasvěcen do „malých mystérií“ v Eleusíně a pak do „Velkých mystérií“ v athénské svatyni Eleusinion, kam se vždy čtrnáctý den měsíce boedromion (září/říjen) přenášely kultovní předměty a obrazy bohů.

V průvodu směřujícím do Eleusíny, symbolicky hledajícím Persefónu, nesl Iakchos dvě pochodně, které hledačům ukazovaly cestu; bývá spojován s hvězdou Sírius a výkřikem „Iakché!“. Průvod vedli kněží a kněžky s koši (kisté) skrývající posvátné předměty, členové průvodu drží berly ovinutými růžicemi květů, myrhou a s uzlíky šatstva, do kterých se převléknou po zasvěcení, nádoby s kykeonem a konvičky a obětní misky (kernos). Nakonec dorazili do posvátného eleusínského okrsku a směli spatřit svátosti ukryté v posvátných koších a dotknout se jich.

Mystové poté přistoupili k Hádově jeskyni a prožili strach i smutek Demétér hledající svou dceru. Nakonec se ocitli před svatyní, kde podle pověsti čekala sama Demétér na svou dceru na kde jim bylo poskytnuto finální zjevení. Co přesně jím bylo nevíme, křesťanští autoři naznačují, že jim byl ukázán rozříznutý klas. Jak připomínají antičtí autoři, podstatou mystérií nebyla nějaká nová „informace“, ale silný emocionální prožitek, který byl nepochopitelný pro člověka mimo svět řeckého pohanství.

Dionýsos Bromios, syn Semélé

Podle nejpopulárnější verze byl Dionýsos synem Dia a smrtelnice Semélé, dcery thébského krále Kadma. Žárlivá Héra v přestrojení za služebnou Beroe podnítila v Semélé touhu spatřit Dia v té podobě, jaké se zjevuje své božské manželce. Semélé jako smrtelnice ale nedokázala snést Diovy blesky a zahynula v plamenech. Nenarozeného Dionýsa zachránil Zeus tak, že si ho nechal zašít do stehna; „porodil“ ho na ostrově Ikarii. Ve Spartě věřili, že na jejich pobřeží vyplavilo moře rakev s Dionýsem a mrtvou Semélé.

Výchova Dionýsa

Hermes zanesl Dionýsa k jeho tetě Ino, sestře Semélé, a jejímu manželovi Athamovi. Dionýsos musel zůstat skryt před hněvem Héry, nesměl na něj dopadnout sluneční ani měsíční paprsek a proto byl vychováván v jeskyni; tak jako při výchově Dia se kolem něj objevují ozbrojení tanečníci, kteří buší zbraněmi, aby nebyl slyšet pláč malého Dionýsa. Jiné verze uvádí, že Dionýsa vychovávali jako dívku. Héra ale nakonec Dionýsa odhalila a na jeho vychovatele seslala šílenství. Athamas zabil svého nejstaršího syna a Ino se s druhým synem vrhla do moře, kde se z nich stala bohyně Leukothea (Mater Matuta v Římě) a bůh Palaimon (podle jiných verzí příběhu například Ino zešílela ze žárlivosti nad Athamovou mladou milenkou).

Hermés poté zanesl Dionýsa na horu Nysa do rukou vodních nymf (Lamidek, Hyád či Nysiád) kdesi v cizině, Lýdii, Arábii či Etiopii. Nymfy později obdrželi od Dionýsa věčné mládí a místo mezi hvězdami jako hvězdokupa Hyád, jejíž objevení ohlašovalo v Řecku období dešťů. Podle jiných podání byl Dionýsos vychováván nymfou Mystis, patronkou iniciačních obřadů, či Makris, dcerou Seméliny sestry Autonoe a poloboha Aristaia, vynálezce včelařství. Makris ho živila medem na ostrově Euboea.

Dionýsos vyrůstal obklopen nymfami, satyry, kentaury a dalšími postavami, které později tvořily jeho průvod (thyasos). Dionýsos jako první objevil způsob výroby vína (podle mýtu mu jej odhalil had); bohyně Héra jej však postihla šílenstvím, které jej vyštvalo do Egypta, Sýrie a Mezopotámie. Dionýsos si podmanil Amazonky, bojoval s Titány, s damašským králem, kterého nechal stáhnout zaživa z kůže, překročil Eufrat a Tigris. Na cestě do Dodony mu dva oslové pomohli překročit bažiny a on je za to učinil hvězdami v souhvězdí Raka (podle jiné verze to bylo za jejich pomoc v boji s Giganty). Nakonec dorazil do Frygie v Malé Asii, kde jej vyléčila bohyně Kybélé/Rhea a naučila jej posvátné rituály. Odtud vyrazil bůh šířit nový kult a konat zázraky, aby si zasloužil místo mezi ostatními bohy

Bůh, který přichází

Dionýsos se při šíření svého kultu často dostával do konfliktu se smrtelnými vládci, kteří odmítali uznat jeho božství a jeho kult považovali za rozvracečský a nemorální. V Thracii se střetl s králem Lykúrgem, který zajal jeho průvod a sám Dionýsos se musel ukrýt do moře k bohyni Thetis. V jedné verzi mýtu Lykúrgos zabije vlastního syna v domnění, že jde o popínavý břečťan a poté je rozčtvrcen poddanými, jejichž vzpouru vyvolalo sucho způsobené Dionýsem. V jiné verzi se Lykúrgos pokusí znásilnit jednu z Dionýsových bakchantek, kterou Dionýsos promění v révu, jež Lykúrga zaškrtí.

Jiní panovníci přijímali Dionýsa ochotněji. Pohádkově bohatý král Midas (adoptivní syn Kybélé a krále Gorgia) pohostil Dionýsova učitele Siléna, který se v opilosti ztratil průvodu ve Frygii. Na oplátku mu Dionýsos splnil přání, aby všechno, čeho se dotkl, se změnilo ve zlato. Midas brzy zjistil, že se nemůže najíst ani napít. V zoufalství se modlil k Dionýsovi a ten mu poradil, aby se vykoupal v řece Paktolus. Midovo prokletí zmizelo a v řece Paktolus se od té doby nacházejí smítky zlata. Midas začal místo bohatství obdivovat lesy a louky, naslouchal hudbě satyra Marsya; dal jí dokonce přednost před hudbou boha Apollóna, za což jej bůh potrestal oslíma ušima a Marsya stažením z kůže.

Při šíření svého kultu dorazil Dionýsos až do Indie, kde pobyl sedm let. Jeho slavnostní návrat do Řecka se pak stal předobrazem slavnostních procesí, včetně římského „triumfu“. První město, do kterého Dionýsos v Řecku zavítal, byly jeho rodné Théby. Příchod Dionýsa do města ztvárnil v jedné z největších antických tragédií athénský dramatik Eurypides;

Dionýsos přichází proto, aby dokázal své božství a očistil svou matku Semélé z nařčení, že báchorkou o početí s Diem měl být zakryt její nemanželský styk s pouhým smrtelníkem a Zeus ji za to ztrestal. Ani Seméliiny sestry, Ino, Agaué a Autonoé, nevěří v božský původ jejího syna. Dionýsos způsobí, že všechny ženy města propadnou jeho vlivu, přidají se k průvodu a odejdou do hor slavit jeho rituály. Dionýsos v podobě obyčejného smrtelníka z Bakchova průvodu je předveden před krále Penthea, který po svém přestárlém dědovi Kadmovi převzal vládu nad městem. Král Pentheus považuje Dionýsa za pouhého šarlatána, který svádí ženy k nemravným orgiím a vyhrožuje, že dá neznámého přivandrovalce setnout a jeho průvod rozpráší. Dionýsos zázračně unikne z vězení a bakchantky bez obtíží porazí Pentheovy služebníky, které se je pokoušeli zajmout. Dionýsos rafinovaně rozdmýchá Pentheovu zvědavost a Pentheus se rozhodne, že mystéria, o kterých mu nikdo nechce říct nic bližšího, bude tajně pozorovat přestrojen za jednu z bakchantek. Neuvědomí si, že už samo přestrojení za ženu je příznakem šílenství pod Dionýsovým vlivem. Na cestě do hor se mu zdá, že vidí na obloze dvě slunce a dvě města Théby, svého božského průvodce vidí v podobě býka. Když dorazí na místo setkání Dionýsova průvodu, je bakchantkami odhalen a roztrhán jako divoké zvíře. Jeho vlastní matka Agaué mu holýma rukama utrhne hlavu a domnívá se, že zabila lvíče. V domnění, že vykonala hrdinský skutek, se vrací se strašlivou trofejí do Théb, kde ji přivede ke smyslům zdrcený král Kadmos.

Provinění krále Penthea je přes řecký mytologický rámec v jistém smyslu nadčasové. Heslem řecké kultury bylo „ničeho příliš“ (pravidlo, které, jak trpce naznačuje Eurypides, pro pomstychtivé bohy zřejmě neplatí) a strohá racionalita odmítající posvátnost extáze se tak jeví jako „zpupnost“ (hubris), největší hřích, jaký antická tragédie znala. „Hlas rozumu“ představují v tragédii paradoxně stařičký král Kadmos a slepý věštec Teiresias (známý tím, že prožil sedm let v těle ženy), kteří se navzdory svému postavení a vysokému věku vydají tančit k Dionýsově poctě. Dionýsovy (a vlastně i trochu Bakusovy) slavnosti jako by lidem říkaly, že divoké, pravidla porušující chování nikdy nemůžeme zcela potlačit; je bezpečnější vyhradit mu jeho místo mezi ostatními rituály lidského života a smířit se s občasnými úlety a vzniklými škodami, než riskovat mnohem větší nebezpečí při opakovaných snahách o jejich potlačení.

Další činy a vzestup na Olymp

Dionýsos navštívil i jiná řecká města. Král Minyas z Orchomenu odmítl uctívat Dionýsa, jeho dcery se namísto posvátným rituálům věnovaly běžným denním pracem. Dionýsos se jim zjevil v podobě bakchantky a vyzval je k účasti na rituálech. Když odmítly, změnil se postupně v býka, lva a pantera. Minyasovy dcery propadly bakchickému šílenství a Dionýsovi obětovaly syna jedné z nich, kterého roztrhaly na kusy a snědly. Poté je Dionýsos nebo bůh Hermes proměnil v netopýry.

Potomci Dionýsem poznamenané rodiny podle přesvědčení Orchomeňanů stále žili. Na památku Dionýsova zjevení se v Orchomenu slavily Agriónie, kterých se účastnili pouze ženy a Dionýsův kněz oděný v černém. Agriónie se slavily v noci, jejich součástí bylo pátrání po Dionýsovi, který odešel k Můzám, hostina a luštění hádanek. Podle Plútarcha dříve při slavnostech kněz pronásledoval ženu z Minyova rodu a nakonec ji probodl mečem, po špatných znameních ale bylo od zvyku upuštěno.

V městě Kalidon navštívil krále Oinea a zamiloval se do jeho krásné ženy Althaey. Král Oineus předstíral, že jde vykonávat svaté obřady, a opustil město. Dionýsos zplodil s Althaeou dceru Deaneiru, budoucí manželku poloboha Hérakla, a králi se odvděčil tím , že jej naučil vyrábět víno (oinos).

V Attice byl přátelsky přivítán athénským králem Ikariem a jeho dcerou Erigoné, kterou podle římského básníka Ovidia svedl proměněn ve vinný hrozen. Ikariovi předal znalost výroby vína a zasvětil jej do svého kultu. Nesmíšené víno ale vypili pastevci, kteří se domnívali, že je otrávil, a zabili jej. Když Ikariově dceři Erigoné ukázal otcovo tělo její věrný pes Maira, oběsila se žalem a Maira skočil do studny. Z Ikaria, Erigoné a Mairy, který po smrti svých pánů skočil do studny, učinil Dionýsos souhvězdí Panny, Pastýře a Velkého psa (podle jedné z mnoha interpretací). Athény ztrestal Dionýsos epidemií šílenství a všechny neprovdané ženy se oběsily tak jako Erigone. Aby se zbavili prokletí, přijali Athéňané rituály k uctění Ikaria a Erigoné.

Když se Dionýsos plavil na ostrov Naxos, zajali jej námořníci, kteří se chystali jej prodat jako otroka. Námořníky zabila popínavá réva, jež vypučela z lodi, a zbylé námořníky, kteří v hrůze naskákali do vody, proměnil Dionýsos v delfíny. Podle jiného podání k tomu došlo, když si ještě jako dítě hrál na mořském břehu. Souhvězdí Delfína dodnes připomíná tuto událost.

Na ostrově Naxos se Dionýsos setkal s Ariadnou, dcerou krétského krále Mínoa, kterou zde zanechal Théseus, když s Ariadninou pomocí zabil nestvůrného Mínotaura a uprchl z Kréty. I tato část mýtu měla řadu verzí, stejně jako pozdější osud Ariadny. Podle Nonnova podání Ariadna zahynula v Dionýsově válce s Argem, i když ji Dionýsos později zachránil z podsvětí stejně jako svou matku Semélé. Koruna, kterou Dionýsos daroval Ariadně jako svatební dar (nebo kterou obdržel od Afrodity a zanechal na zemi před sestupem do podsvětí) se stala souhvězdím na noční obloze.

V Argu se Dionýsos střetl s králem Perseem, slavným pokořitelem Medůzy (či jeho dědem Akrisiem). Perseus zmasakroval jeho ženský průvod, na oplátku Dionýsos způsobil šílenství argských žen, takže pojídaly vlastní děti. Nakonec se mu Argos podvolil a Dionýsův kult se rozšířil o další město.

Sestup do podsvětí a vyvedení jeho matky Semélé, ze které se stala bohyně Thyoné, bylo posledním velkým činem Dionýsa během jeho putování po zemi. Dostat se do podsvětí skrz Alcyonské jezero nedaleko Argu mu pomohl pastýř Prosymnos, který na oplátku žádal bohovu lásku. Dionýsos mu ji slíbil, ale než mohl slib vyplnit, Prosymnos zemřel.

Tak jako jeho poloviční bratr Héraklés Dionýsos prokázal, že není obyčejný smrtelník a že se může zařadit mezi ostatní bohy. Finálním činem, který mu zajistil místo na Olympu, bylo přivedení Héfaista, Héřina ošklivého syna, kterého bohyně svrhla z Olympu. Héfaistos pro Héru vyrobil nádherně zdobený trůn, který ale Héru uvěznil, jakmile do něj usedla. Bohové slíbili tomu, kdo Héfaista přiměje osvobodit Héru, ruku bohyně krásy a lásky Afrodíty. Její milenec Árés, bůh války, ale odešel s nepořízenou. Dionýsos Héfaista opil vínem a příslibem krásné Afrodíty (která se stala jeho neochotnou a nevěrnou manželkou), takže se Héfaistos nakonec podvolil a Héru propustil.

Milenci a milenky

Tak jako jiní bohové měl Dionýsos množství milenek a dokonce i milenců. Podle pověsti dokonce sám mohl za vznik homosexuality, protože opil Prométhea, právě když formoval z hlíny lidské bytosti, takže omylem přidal mužům ženské pohlavní orgány a ženám mužské. Jeho prvním milencem byl prý satyr Ampelos, z jehož těla Dionýsos podle některých mýtů stvořil révu.

Měl množství smrtelných milenek; Althaeu, manželku krále Oinea, Erigoné, dceru krále Ikaria, ale především Ariadnu, jejímž synům odkázal ostrovy v Egejském moři, kde se rodilo nejskvělejší víno.

S bohyní Afrodítou zplodil Priapa, bůžka s nestvůrně velkým pyjem. Podle Nonna opil a znásilnil nymfu Nikaiu a panenskou titánku Auru, bohyni ranního větru a milovnici lovu, která urazila bohyni Artemis, když se posmívala jejímu ženskému tělu a zpochybňovala její panenství. Aura porodila dvojčata, z nichž jedno ve vzteku snědla a druhé Artemis zachránila a stal se z něj bůh Iakchos.

Rituály a slavnosti

Podoby mýtů z per básníků a dramatiků nezachycují přesné Dionýsovy rituály a tak jsme při jejich rekonstrukci odkázání na náznaky a analogie. Řekové popisovali duševní stavy při dionýsovských rituálech jako „vystoupení ze sebe“ (extáze, ekstasis) a „naplnění božstvím“ (enthúsiasmos). V tom připomínají extatické rituály s tanci a maskami, jaké známé z Afriky, Asie a jiných částí světa. Při jeho slavnostech mizela společenská pravidla a rozdíly, člověk se vracel ke své přírodní podstatě, která se chápala jako nadpřirozený, božský stav. Není divu, že jeho kult přitahoval hlavně lidi na okraji společnosti, především, alespoň podle mytologického vyprávění, ženy. K mimořádné životnosti kultu přispívalo i to, že božskou přítomnost mohl věřící na rozdíl od jiných olympských bohů pocítit přímo.

Oslavy k uctění Dionýsa se slavily po celé Attice a dalších území řeckého kmene Iónů, pravděpodobně tedy pocházely z doby před iónskou migrací na přelomu 11. a 10. století př. n. l. V Athénách a jejich okolí se postupně ustálily čtyři významné Dionýsovy svátky ve čtyřech po sobě jdoucích zimních měsících. Právě z oslav k uctění Dionýsa vznikl jeden z největších kulturních statků, které Evropa přejala po Řecích, řecké divadlo.

Venkovské“ Dionýsie se slavily v měsíci  poseideonu (prosinec-leden). Podle tradice přišel svátek z města Eleutherae. Hlavní událostí slavností byl průvod (pompé) s falickými symboly, košíky ovoce a ječmene, nesené panenskými dívkami, bochníky, nádobami s vodou a vínem a dalšími obětinami. Po skončení průvodu se odehrávaly soutěže v tanci a zpěvu, pěvecké sbory (chóry) vedené „sbormistry“ či „producenty“ (chóregoi) a doprovázené na flétnu zpívaly dithyramby k poctě Dionýsa. Podle Aristotela se právě z dithyrambů vyvinulo divadlo.

V měsíci anthesterionu (únor-březen) se odehrávaly Anthestérie, jedny z nejarchaičtějších slavností, svátky mrtvých a vína dozrávajícího v sudech. Třídenní anthestérie byly považovány za „nešťastné“ dny, kdy duše mrtvých chodí mezi živými a je třeba zvláštních rituálů na ochranu před zlem. Během slavností byly děti a domy ozdobeny jarními květy, konaly se úlitby na hrobech předků. Jinak se však slavnosti nesly ve veselém duchu, byly otevřeny sudy s vínem z minulého roku, lidé navštěvovali přátele, pořádali pijácké soutěže. Při anthestériích se odehrávaly nejtajnější rituály Dionýsova kultu; nejvyšší athénská kněžka (basilinna, doslova královna, manželka archonta basilea) byla rituálně provdána za Dionýsa (tzv. hieros gamos), snad na památku jeho zasnoubení s Ariadnou, kterou athénský hrdina Théseus zanechal na ostrově Naxos.

Městské nebo Velké Dionýsie se odehrávaly na konci zimy, v měsíci Elaphebolionu (březen-duben). Slavnosti údajně založil v 6. st. př. n. l. athénský tyran Peisistratos, ochránce chudých a podporovatel kultury. Když se město Eleutherae trápené útoky Thébanů rozhodlo připojit k Athénám, nabídlo jim podle legendy sochu Dionýsa, kterou Athéňané odmítli. Záhy se stali obětí epidemie postihující mužské pohlaví, kterou zahnalo teprve procesí s posvátnými faly, symboly Dionýsa. Slavnosti zahajovalo mohutné procesí s Dionýsovou dřevěnou sochou, které končilo v Dionýsově amfiteátru. Podobalo se venkovským, ovšem bylo honosnější a vedle standardních symbolů dávalo na odiv symboly athénské moci. Nejokázalejší oblečení měli na sobě chóregoi, kteří se svými sbory v divadle soutěžili v recitaci dithyrambů. Poté byli obětováni býci vedení v procesí a byla uspořádána hostina, které se účastnili všichni Athéňané. Následoval menší průvod (kómos), pravděpodobně v podobě opileckého hýření a radovánek v ulicích Athén.

Druhý den oznámili dramatici jména her, byli vybráni soudci, kteří měli vybrat nejlepší hru, připomínáni lidé, kteří se během uplynulého roku zvláště zasloužili o dobro města. Následovalo pět dní dramatických soutěží. První tři zřejmě patřily tragédiím, poté satyrám (které byly blíže antickým tragédiím než naznačuje dnešní význam slova), dithyrambům a od roku 487/6 i komediím. Poslední den se odehrávaly další slavnosti a procesí a byl vyhlášen vítěz dramatické soutěže, který obdržel vavřínový věnec. Podle tradice byl prvním skutečným hercem a také vítězem her Thespis, který jako cenu obdržel kozla, jednoho ze symbolů Dionýsa (tragédie etymologicky znamená vlastně „kozlí píseň“).

K dalším Dionýsovým slavnostím patřily Lenáje v měsíci gamelionu (leden-únor). Od poloviny 5. století př. n. l. se i zde soutěžilo v divadelních hrách, ovšem zpočátku pouze v komediích. Kromě těchto čtyř slavností se k Dionýsovi vztahovala i řada dalších rituálů, reflektujících zřejmě starší formy kultu. Odehrávaly se v dvouletém cyklu, zřejmě s ohledem na delší dobu zrání vína. První rok se oplakával sestup Dionýsa do podsvětí a druhý rok jeho návrat, v zimních měsících vrcholících slavnostmi Tristeria na úpatích hory Parnassu. Dionýsův kult zpočátku nepotřeboval zastřešené chrámy; slavnosti se odehrávaly tam, kde kněz zarazil do země thyrsos nebo v ohrazeném prostoru, jež snad dalo základ řeckému amfiteátru.

Bakchus v Římě

Římským bohem vína a svobody byl původně Liber Pater, „Svobodný Otec“, společně s  Liberou a Cererou (bohyní zemědělství a mateřství) jeden z aventinské triády bohů plodnosti a patronů římských plebejců, jejíž kult se datuje přinejmenším od roku 493. Sedmnáctého března se slavila Liberália, oslava chlapecké dospělosti. Liberovy kněžky, většinou starší ženy ozdobené vavřínem, obětovaly Liberovy koláče z medu. Liberovo procesí procházelo s posvátným falem mezi poli a přinášelo požehnání úrodě, jinak se však slavnosti odehrávaly relativně v poklidu.

Kolem roku 200. se do Říma dostává kult Dionýsa/Bakcha, který získal chrám nedaleko Liberova, se kterým byl de facto ztotožněn. Podle podání římského historika Tita Livia se kult záhy dostal pod vliv kampánské kněžky Pacully Annii, která ho zásadně změnila. Dříve denní slavnosti vyhrazené ženám a konané jen tři dny v roce se změnily na noční, konané pětkrát v měsíci a otevřené morálně degenerovaným mužům i ženám ze všech tříd, naplněné zvrhlostmi a násilím a ohrožující samu stabilitu římského státu a náboženského řádu. „Vážená prostitutka“ a bývalá zasvěcenkyně Hispala Faecenia odhalila tajemství kultu šokovanému senátu, který proti kultu okamžitě tvrdě zakročil. Bylo popraveno okolo šesti tisíc příslušníků kultu, až do pronásledování křesťanů šlo o největší náboženskou perzekuci ve starém Římě. Podle zákona z roku 186 př. n. l. (Senatus consultum de Bacchanalibus) směli nadále jedině senátoři a římští úředníci rozhodovat o povolení slavit Bakcha, držet místa zasvěcená Bakchovi, stát se bakchantkou či Bakchovým knězem, a to mezi všemi italskými spojenci Říma. Bakchův kult byl zatlačen do podzemí, dokud nebyl v umírněnější podobě povolen Caesarem.

Současní odborníci se domnívají, že Liviův popis bakchanálií byl přehnaný a tendenční a že tvrdé potlačení Dionýsova kultu bylo stejně tak projevem morální paniky jako ukázkou síly a moci Říma nad italskými spojenci. Barvitý popis bakchanálií později ovlivnil křesťanské autory, kteří s bakchanáliemi srovnávali soudobé divoké masopustní oslavy.

V Římě přitom existovaly jiné slavnosti, které se podobaly jak Dionýsovým slavnostem, tak pozdějším karnevalům. Saturnálie slavené od 17. prosince k poctě Saturna, starobylého boha dostatku a bohatství, se skládaly z veřejných hostin, rozdávání darů mezi přáteli, hazardu, bujarých oslav a převracení společenských norem. Pánové obsluhovali otroky, vyjadřování bylo svobodné, oděv neformální, školy byly zavřené, neprováděla se vojenská cvičení, zasedání soudu ani popravy. Slavnosti měly připomínat zlatý věk nevinnosti. Na temnější aspekty kultu ukazuje praxe věnování mrtvých gladiátorů Saturnovi.

Oslavy končily slavností Zrození neporazitelného slunce (Dies Natalis Solis Invicti) 23. prosince. Saturnálie se podobaly řeckým Króniím, které se však slavily v měsíci hekatombaionu (červenec-srpen). Klasická podoba saturnálií vznikla po strašlivé porážce u Trasimentského jezera v roce 217 př. n. l., kdy se po konzultaci Sybilliných proroctví začalo slavit „po řeckém způsobu“. Z období císařství je doložena postava „Předáka/císaře saturnálií“ (Saturnalicius princeps), který vytvářel chaos absurdními příkazy.

Blízko k masopustním oslavám měly i Hilárie, slavené 25. března k poctě matky bohů Kybélé; Florálie k poctě bohyně Flory, Cereálie a další.

Římská mystéria

Po krvavém potlačení kultu se oslavy Dionýsa změnily spíše na v soukromí prováděné rituály, které nová nařízení nezakazovala. O domácí rozšířenosti Dionýsova kultu svědčí zvláště nástěnné fresky, jako například ve Vile mystérií v Pompejích, které zasypal Vesuv v roce 79. n. l.

Místnost, kde se malby nacházely, snad sloužila jako triklinium, pokoj určený k přijímání hostů a formálním večeřím. Malby s největší pravděpodobní zobrazují iniciaci mladé ženy do Dionýsova kultu, možná jako součást svatebních obřadů.

První scéna zobrazuje ženu v honosném oděvu (snad iniciovanou ženu či její matku), jak přistupuje k kněžce (?) která drží v ruce papyrus a stylus (psací náčiní), nahý chlapec v hereckých botách čte ze svitku. Následuje postava iniciované (?) ženy v oděvu služebné s myrtovým věncem na hlavě, která nese podnos s obětinami a výhonek vavřínu.

Na dalším obraze kněžka s asistentkou připravuje nebo odkrývá rituální košík, jiná asistentka nalévá vodu do lázně, do které se kněžka chystá ponořit vavřínový výhonek. Vedle nich hraje na harfu stařičký Silénos.

Na dalším obraze hraje mladičký satyr na flétnu a menáda v arkádském rouchu kojí kůzle. Iniciovaná žena zděšeně prchá před tím, co jí očekává.

V další scéně drží stařičký Silénos stříbrnou mísu (zrcadlo), do které nahlíží mladý satyr. Jiný satyr drží za jeho zády masku stařičkého Siléna, takže se (snad) odráží v míse.

Na další scéně se objevuje sám Dionýsos v náručí své matky Semélé či jiné bohyně sedící na trůně.

Na další scéně se znovu objevuje iniciovaná žena, s thyrsem a čapkou na hlavě. Sahá po předmětu zakrytém látkou v liknonu (košíku na nošení vína). Nad ní se napřahuje s důtkami okřídlená postava a odvrací tvář. Za ženou stojí dvě ženské postavy a cosi drží nad její hlavou.

Na další scéně se mladá žena choulí v náručí jiné ženy, záda zjizvená důtkami. Jiná žena přináší thyrsus, nahá tanečnice drží nad hlavou cimbály.

Na další scéně je mladá žena opět oblečená a pomocnice jí pomáhá se rozčesat. Maličký bůh lásky Eros před ní drží zrcadlo.

Na posledním výjevu už je zcela ustrojená, na její ruce vidíme prsten. Poslední postavou výzdoby je Eros, který si rukou podepírá bradu.

Maškary v křesťanské Evropě

Dionýsův kult byl jedním z nejživějších projevů přežívajícího pohanství v pozdní antice. Je zajímavé, kolik prvků s ním sdílela hlavní náboženská postava nastupujícího křesťanství. Pochází ze smrtelné ženy, zemřel, sestoupil do podsvětí a zase se vrátil na zem, v jeho rituálech se objevuje pití vína a symbolické pojídání masa, přináší radost a svobodu bez ohledu na společenské postavení. Současně ale řada dionýsovských symbolů odpovídá Luciferu; spojení s rohatými bytostmi, hady, divokými ženami a krvavými rituály.

Středověké křesťanství, přinejmenším na oficiální úrovni, hlásalo odříkání a dívalo se s nedůvěrou na staré zemědělské obřady plodnosti. Církev kritizovala pohanské slavnosti na konci zimy opakovaně už od Nikájského koncilu v roce 325. Svůj postoj však postupně zmírňovala. Na masopust se pohlíželo jako na období, kdy se v kontrastu k následujícímu období půstu církevní nařízení uvolňují, kdy se povolují jinak zakázané radovánky a potěšení, kdy se obrací sociální role, kdy je povoleno dělat si legraci z vrchnosti a kdy slaví všichni bez ohledu na společenský původ. Nižší klérus slavil „svátky bláznů“ které byly jakousi parodií církevních obřadů a hierarchie a kde v roli biskupa vystupovalo dítě, venkovan nebo řadový mnich. Oslavy vnímané komentátory jako rouhačské byly nakonec zakázány na koncilu v Basileji 1431, jejich místo zaujaly podobné obřady laiků.

Masopustní oslavy bývaly často divoké a snadno se mohly zvrhnout. Dávaly příležitost k soupeření městských frakcí, které se někdy končily krvavými půtkami. To přidávalo důvodu k častým zákazům. Ne každý představitel církve a vrchnosti ale oslavám nepřál. Papež Pavel II. (1417 – 1471), původem Benátčan, byl velkým příznivcem karnevalu a karnevalovým koňským dostihům dokonce vyhradil místo na hlavní římské třídě.

Maškary jako zábava vyšší společenské třídy byly populární na evropských šlechtických dvorech zvláště v 16. a 17. století. Objevují se však už dlouho před tím, v Itálii a Burgundském vévodství. Zpočátku šlo o maskovaný průvod podaných, který přinášel pánovi dary a obveselení při nějaké zvláštní příležitosti, svatbě, korunovaci nebo sezónním svátku.

Později se k maškarnímu průvodu přidává sama šlechta. Francouzský král Karel VI. těsně unikl smrti, když se v roce 1351 u příležitosti nového sňatku královniny ovdovělé dvorní dámy (častá záminka pro podobné výstupy) účastnil průvodu maskovaných „divokých mužů“. Kostýmy ze lnu se vzňaly kvůli neopatrnosti králova bratra Ludvíka Orleánského. Událost získala označení „Bál světlušek“. Čtyři muži uhořeli, samotného krále zachránila jeho patnáctiletá teta pod svou sukní. Maškary, určené k rozveselení krále stiženého rok předtím záchvatem šílenství, pouze zhoršily jeho stav, který se podílel v době trvající stoleté války s Anglií na vážném oslabení Francie, a poškodily reputaci králových rádců v očích poddaných.

Jedním z nejikoničtějších maškarních průvodů je bezesporu benátský karneval, tradičně konaný mezi sv. Štěpánem (26. prosinec) a masopustním úterým. O existenci maskovaných průvodů v Benátkách víme z církevních zákazů třináctého a čtrnáctého století. V 17. století se stal důležitým symbolem benátské identity a vrchol popularity zažil v 18. století, než byl zakázán Rakušany v roce 1797 (v dnešní podobě byl obnoven až roku 1979). Řada benátských masek měla svůj původ v italské maskované Commedia dell’arte, nejstarší formě novověkého profesionálního divadla ze 16. století; colombina, pantalone, arlecchino (harlekýn) zanni.

Z Itálie se karneval šířil po Evropě, nejprve do Švýcarska, odkud ho v roce 1710 přinesl hrabě Johann Jacob Heidegger do Anglie. Karneval byl nadšeně přijímán, ale i zatracován, protože byl obklopen aurou tajemství, amorálnosti a nebezpečí. V roce 1792 byl na maškarním bále postřelen švédský král Gustav III., který svým zraněním podlehl. Skrze Portugalsko a Španělsko se karneval dostal i do latinské Ameriky. Karneval v Rio de Janeiru dosáhl mimořádné popularity v druhé polovině 20. století a ovlivnil karnevalové tradice i v jiných částech světa, například USA.

 

Dionýsos/Bakus v 21. století

Může se zdát, že děsivé výjevy které ztvárňovaly staré Dionýsovy rituály, mají málo společného se současnými svátky, jejichž hlavním tématem je humor a veselí. Musíme si ale uvědomit, že i humor je založený na „porušování řádu“ (v rámci určitých mezí), přesněji na takovém porušování řádu a pravidel, které jeho účastníci chápou jako dobromyslné a (relativně) bezpečné. Masopust nás na krátkou chvíli uvádí do jiného času, kdy je možné to, co jindy možné není, kdy cítíme spojení s minulostí a s ostatními členy společenství a právě tahle zkušenost toho má s náboženstvím mnoho společného.

Snad právě proto mají dionýsovské slavnosti největší sílu tam, kde je život jinak velmi přísně svazován pravidly, kde se odehrávají na pozadí strohého a neúprosného společenského řádu. Proto je zákazy a nařízení nikdy zcela nepotlačí. To, co oslabuje masopustní tradice, je paradoxně spíše opak. V době, kdy si své extatické vytržení odbýváme v supermarketech a obchodech se značkovým zbožím, kdy se o naši zábavu přetahují stovky institucí a technických výdobytků, nám velká část tajemství masopustu uniká. Divokost a nespoutanost masopustních oslav nás spíše obtěžuje a tak ji svazujeme mnohem více pravidly, než kolik znala tradiční společnost, jindy řízená daleko přísněji. Z milevských maškar například zmizela kdysi oblíbena tradice „holičů“, kteří přihlížející mažou cukrářskou pěnou – lidé, kteří přišli v drahém oblečení sledovat průvod už pro podobnou zábavu nemají pochopení. Bylo by ovšem škoda, kdyby maškarní tradice zmizela zcela a kdyby se přerušila linie táhnoucí se až ke starořeckému Bakchovi a dál do minulosti.